Reklama
 
Blog | Petr Přibyla

Jaká je skutečná podoba současného finského systému?

Na přelomu milénia prodělalo Finsko nebývalou změnu, jež neměla v této zemi doposud obdoby. Jednalo se o přijetí nové ústavy, která razantně proměnila politický systém a a dala mu zcela novou tvář. Takže, jak to vlastně nyní funguje ve Finsku - v zemi se 187 888 jezery a 179 584 ostrovy?...

Vývoj finského stranicko-politického systému se od
klasického příkladu skandinávských demokracií, za nějž je zpravidla považováno
Švédsko, Dánsko, eventuálně Norsko, v mnoha ohledech dosti liší. Samozřejmě, že klíčový aspekt utvářející její podobu mělo především Rusko, resp. Sovětský
svaz. Ten byl stěžejní silou ovlivňující finskou politiku po celé devatenácté a
dvacáté století.
Ten byl stěžejní silou
ovlivňující finskou politiku po celé devatenácté a dvacáté století. Důležitým
bodem byl rok 1809, kdy se po staletích švédské nadvlády stala země autonomní
součástí Ruska (jednalo se o Velkoknížectví finské). V roce 1945 se tehdy po prohrané válce se
Sovětským svazem, v níž se snažilo o návrat území, které Moskva zabrala v roce
1940, dlouhodobě ocitlo v sovětské sféře vlivu. Po pominutí bezprostřední sovětizace (1948),
kdy se země vyhnula osudu většiny zemí střední a východní Evropy, následovaly
čtyři dlouhé desetiletí omezení národní suverenity

Ústava z roku 1919 přinesla do finského systému zcela
nové prvky. Ustanovila dosti silné postavení prezidenta, jež byl volen nepřímo
pomocí elektorů. Vláda však byla formálně odpovědná parlamentu.
Dá se říci, že tato změna představovala kompromis mezi monarchistickým a
republikánským pojetím státu. Celkově pro Finsko je typické výrazné postavení
prezidenta. Důležitou osobností, která v historii dvacátého století dokázala
plně využít potenciál semiprezidentského uspořádání, byl Urho Kekkonen, jehož
politické kroky vedoucí k jeho dominantnímu postavení v politickém systému byly
odůvodňovány nutností brát maximální ohled na SSSR. Od šedesátých let využíval
komplikovanosti v utváření koalic ve stranické sféře, jež byla zapříčiněny
velkou ideologickou vzdáleností jednotlivých subjektů a také dalšími faktory.
Změna nastala po rozpadu Sovětského svazu. To s sebou přineslo změny ve
vzájemném rozestavění vlivu v institucionální sféře. Vliv mělo též členství v
EU od roku 1995, které si žádalo větší začlenění vlády do rozhodovacího procesu
v oblasti zahraniční politiky. Byl to poměrně logický důsledek, který přirozeně
reagoval na změnu po rozpadu Sovětského svazu. Už nebylo zapotřebí mít pevného
prezidenta, jenž disponoval silnou mocí oproti slabému parlamentu, který se
potýkal dlouhá desetiletí s problémy v utváření relevantních koalic (jen pro
zajímavost,
Finské vlády
patřily k nejméně trvalým v Evropě – v letech 1945 -1995 bylo ve Finsku 45
vlád).

Výrazná změna však nastala v roce 1999, kdy byla
schválena nová ústava Finska, jež vstoupila v platnost 1. března 2000. Nová
ústava zavádí parlamentní režim. Těžiště státní moci se přesunulo z
prezidenta republiky na vládu a parlament. Změna politického režimu je
postavena na dvou fundamentálních principech – posílení parlamentu na úkor
vlády a posílení vlády na úkor prezidenta republiky

Reklama

Významně byla posílena pozice premiéra a zároveň přerušena
vazba mezi prezidentem a vládou, která se stala závislá pouze na parlamentu.
Vláda je tím pádem politicky odpovědná parlamentu, takže je nyní potřeba získat
důvěru v hlasování o důvěře. Nárok zahájit vyjednávání o složení vlády po
volbách získal lídr vítězné strany. Vláda je na prezidentovi republiky
nezávislá, naopak prezident republiky se stal závislým na vládě, protože
většina jeho kroků musí být činěna v koordinaci s ní. Oproti minulému systému
je role prezidenta republiky v otázce formování vlády přesunuta do čistě
formální roviny a prezident republiky nemá v této oblasti žádné konkrétní
kompetence. Prezident republiky již neprovádí zahraniční politiku země a jeho
vliv na domácí záležitosti, ať politického či administrativního charakteru, byl
značně omezen. Jediný faktor, který posiluje pozici prezidenta republiky je
skutečnost, že prezident republiky je volen v přímých všeobecných volbách
(dvoukolovým většinovým volebním systémem), což de facto zvyšuje jeho
legitimitu a umocňuje jeho postavení. Příznačné na celé situaci související s
oslabením pravomocí prezidenta je také fakt, že reflexe oslabení jeho postavení
politickými elitami se projevila okamžitě s přijetím nové ústavy. Tehdejší
sociálnědemokratický premiér Paavo Lipponen odmítl prezidentskou kandidaturu a
přenechal ji své stranické kolegyni Tarje Halonenové. Podobně postupoval i šéf
konzervativců a ministr financí Sauli
Niinistö. Oba dali přednost vládním
postům před prezidentským úřadem.

Když se na to podíváme zpětně, ve Finsku udělali veliký krok, který však
nevznikl z nějakého náhlého osvícení vládních stran, ale předcházely mu
dlouhodobé procesy uvnitř politického systému, jež byly nastartovány rozpadem
Sovětského svazu a s tím související změnou v geopolitickém rozložení
vah.
Další skutečnost také spočívá v nové
mezinárodní situaci, kdy Finsko vstupuje do nových mezinárodních struktur,
zejména co se týče Evropské unie v roce 1995, což si vyžaduje stále větší
začlenění parlamentu do rozhodovacího procesu. Dá se tedy předpokládat, že ústava z roku 2000 by tedy měla mít mimo
jiné za následek i zmenšení napětí, které se kulminovalo během posledních
desetiletí ve vztahu prezident – vláda – parlament, což lze považovat za jeden
z klíčových přínosů nového systému.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama