Reklama
 
Blog | Petr Přibyla

Extra pomerium či intra pomerium – na které straně Říma ležíme?

Každé impérium čelí v jistém okamžiku hrozbě (sebe)destrukce. Ta však může mít jak mnoho forem, ve kterých se může projevit, tak také různé směry, odkud může přicházet. Jean Jacques Rousseau to shrnul následovně: „Jak může nějaký stát doufat ve věčné trvání, když zanikly Sparta a Řím?… I ta nejúspěšnější společenství čelí v jistém okamžiku svého vývoje hrozbě vnitřní dezintegrace a úpadku, jakož i vpádu vitálnějších a nelítostnějších barbarských nájezdníků.“

Výraz imperium
však netřeba automaticky vztahovat k době dávno zašlé. Může jím býti i
například USA z doby současné. Amerika dnes podléhá krizi své vlastní
identity. Kritika vůči USA stále sílí – a to jak z většiny zemí světa (nevyjímaje
Evropu), tak také z vnitřních hradeb samotné USA. Pro povšimnutí si tohoto
konkrétního faktu není nezbytné číst odborné knihy a analýzy, kterých bylo
během posledních let napsáno nezpočet. Tohoto jevu si je většina z nás vědoma sama.
Za povšimnutí však stojí kniha politologa Samuela P. Huntigtona
(autora bestselleru Střetu civilizací), který se otázkou krize americké
identity zaobírá v publikaci s názvem
Kam kráčíš, Ameriko?.
I on, stejně jako Rousseau, poznamenává: „Všechny světové civilizace v průběhu
svého vývoje opakovaně čelily hrozbám,
jimž nakonec podlehly. Některé společnosti byly však schopny tento nezadržitelný proces úpadku oddálit a někdy i zvrátit tím, že se jim
podařilo vzkřísit svou vitalitu a obnovit svou identitu.“

Výše zmíněný názor však nezastává jen obec
politologů a jiné odborné veřejnosti.
Současná politika USA, nacházející se pod bushovou administrativou, prochází
krizí. Fareed Zacharia ve své knize Budoucnost
svobody
nazývá tuto skupinu lidí v nejvyšších kruzích výrazem
„neocons“ –neboli lidé, kteří se profilují ve sféře nositelů demokratického
ideálu. Tento ideál, o exkluzivitě a předurčenosti západní liberální demokracie, se pak snaží
implementovat do zemí, jež jsou však založeny kulturně a historicky na
diametrálně odlišných základech.

Ani jeden citát však jak je vidno nenaskýtá možnou příčinu tohoto
narušení. Jednu považuji však za zcela zřejmou. Každé impérium dnů minulých doplatilo
silnou měrou na chybění vlastní seberefexe. Vnímání sebe samých ve tvářích
jiných. Když v minulosti římský vojevůdce vyhrál v boji, před
nezměrnou pýchou ho varoval k tomu určený otrok, a to slovy hominem te esse memento (neboli pamatuj,
že jsi jenom člověk).

Reklama

Zde je třeba hledat podstatu věci, na
kterou doplácí dnešní západní společnost, nikoliv jen pyšní římští vojevůdci – a to ve všech časech, jakožto i dnešních. Východiskem
jiných kultur vůči této zaslepenosti, kterou symbolizuje USA, je pak sílící
antiamerikanismus, jak ho můžeme stále častěji vídávat – a to jak v podobě kulturního a sociálního antiamerikanismu,
který se stále více projevuje u nás v Evropě (a přibývá i v jiných zemích),
tak také fundamentální forma, a to v podobě islámského radikalismu.

Kdo měl tu možnost číst knihu Konec dějin a poslední člověk od
politologa Francise fukuyami, všimne si zajímavé paralely. Fukuyama se svou
neochvějnou vírou v neohegeliánskou filozofii o směřování dějinného vývoje
(který má dojít ke konečnému bodu lidských dějin v podobě liberální
demokracie), se nechal uchlácholit optimistickým vývojem naskýtajícím se po
rozpadu studené války. Počet demokracií sice formálně stoupal silnou měrou,
avšak to zdaleka nenaplnilo představy, jaké
měl. Ta hlavní paralela spočívá
v jeho vnímání demokracie. Stejně jako „neocons“ ji chápal jako vývozní artikl, které je
impérium „povinné“ vyvážet pro dobro všech. Sebereflexe se však u Fukuyami s přibývajícími
léty projevila, a přehodnotil své myšlenky, kdežto zahraniční politika USA jako
by se stále unášelo v jeho naivním duchu, který popisuje ve své knize. Václav
Bělohradský ve svém eseji O
vyvratitelnosti světa
zmiňuje Thukydidem zaznamenaný rozhovor mezi Athéňany a obyvateli ostrova Mélos, který nás
odkazuje na další paralelu mezi současností a minulostí:

Atéňané: Přišli jsme, protože pečujeme o
prospěch našeho státu, a nyní vám dokážeme, že jsme přišli i pro záchranu
vašeho města, protože chceme nad vámi vládnout a současně vás zachránit, to je
jak váš, tak náš prospěch.

Melští: A jak
by nám mohlo být na prospěch stát se otroky?

Jinou paralelu můžeme najít ve starověkém
Římě slovy Historika Dušana Třeštíka: „Římané
omezovali lidskou společnost ve smyslu "lidu spojeného společnými zákony a
pojmy" (populus) prakticky jen na svou oikumenu, ostatní byli pouhá gens,
lidské plémě, na něž se slova jako právo či spravedlnost nevztahují. Každé
Impérium se buduje na rozdílu extra pomerium a intra pomerium, za zdmi Říma
a uvnitř zdí Říma. Většina lidstva se tak ocitá jako pouhá gens,
lidské plémě, za zdmi Říma.“

Otázka vnímání sebe samých je ohromně
zajímavá, avšak není třeba ji hledat jen v mezinárodních vztazích. Vše
začíná u nás samotných. Zajímavě tuto podstatu vystihl filozof Theodor W. Adorno, když napsal ve
svých Minima moralia: "Krutost
vyvolává tím menší odpor ve čtenářích, čím více je oběť jiná než oni, je černá,
špinavá, dago, mohamedán… Držitelé Moci vnímají jako člověka jen svůj vlastní
obraz, místo aby vnímali jako lidské to, co je odlišné."

Je každopádně
fascinující, jak historie nám stále ukazuje obrazy nás samotných. Použiji-li
výrazy Dušana Třeštíka, tak v současných mezinárodních vztazích je možné
sledovat konfliktní linii stále stejnou – vnímání sebe samých ve sféře extra pomerium a intra pomerium. Mám za to, že bude-li
dnešní impérium člověka brát jen jako
svůj vlastní obraz a unášet se ve své jedinečnosti „římských vojevůdců“, a
odlišné vnímat jako pouhé gens, lidské plémě, za zdmi Říma, tak hrozby vnitřní
dezintegrace se budou stále více prohlubovat. A zejména to poznají právě
Spojené státy.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama